Petra Gavlasová: Symfonie jazyků
V této kompozici jsem si odskočila od not, hudebních nástrojů a zvukových efektů k nejjednoduššímu a nejpřirozenějšímu zvukovému zdroji - lidské řeči. Její fascinující vlastností je to, že stejně jako otisk palce je naprosto nenapodobitelná a nese originální informace o jejím majiteli (pokud tedy nemáme co dočinění s profesionálním hercem). Podle hlasu poznáme lidskou povahu a temperament; intonace, melodie, rytmus a tempo nám zase prozradí více o momentálním rozpoložení kokrétního člověka a díky našemu hlasu tak můžeme vědomě i nevědomě vysílat signály druhým a působit tak na ně.
To vše je zcela samozřejmé, pokud mluvíme svým rodným jazykem. Je tomu tak i v případě, že žijeme v prostředí mluvící jazykem odlišným od našeho? Jak slyšíme jiný jazyk? A jak vlastně vnímáme svůj vlastní jazyk? Můžeme se stejně nezaměnitelně vyjádřit jinak než svou rodnou řečí a můžeme v jiném jazyce cítit, mluvit a přemýšlet tak jako ve svém? Co se nám líbí a co se nám nelíbí na svém či jiném jazyce?
Podobné otázky jsem položila devíti cizincům žijícím delší dobu v Praze, kteří tak konfrontovali svůj vztah k češtině a jejich mateřštině. Byla jsem velmi překvapená, jak různorodých odpovědí se mi dostalo. Současně jsem byla ohromena, jak nádherný barevný zvukový instrumentář se mi dostal pod ruce (respektive pod klávesy editačního programu, v kterém už jsem jednotlivé "nástroje" uspořádala do hlasové "partitury").
Ať už těmto výpovědím budeme či nebudeme rozumět - zkouška posluchačových znalostí cizích řečí zde opravdu není záměrem, stejně jako nejde o šifrování slova jako nositele významu a obsahu - zkusme se do nich zaposlouchat jako do hudby. Věřím, že půjde o stejný zážitek jako koncertě - v tomto případě majícím na programu symfonii jazyků.