Pavel Novotný: Havarijní řád
Radiofonická kompozice Havarijní řád Pavla Novotného navazuje na jeho předchozí rozhlasové práce. Je zvukovou verzí stejnojmenné básnické sbírky, která má zanedlouho vyjít v nakladatelství Protimluv. Zpracované texty vycházejí z proudu lidské řeči – z posbíraných slov, příběhů, řečových záseků či smyček. Jsou obrazem fascinace skutečností, že každý člověk je uzavřen v bezvýchodném kolotoči vlastních slov: dřív nebo později začne tam, kde začal, a nemá šanci ze sebe vystoupit.
„Se sběrem lidských promluv jsem začal už před mnoha lety a dodnes mě to nepustilo. Sbírat lze prostřednictvím pozorného poslechu, zápisu či nahrávání, sbírat lze i sám sebe, lze být i sám sbírán. Záznamy se dají zpracovat jako nahrávka i jako text, dají se použít v původním stavu, dají se klidně i zcela změnit, domýšlet, přeformulovat, rozstříhat na prvočinitele, vypreparovat, proměnit v říkadla či zaříkávadla, vrstvit, převrátit naruby, dají se zapomenout, vymazat a znovu rekonstruovat atd. – prostor mezi původním záznamem a výsledným produktem je velmi široký.
Havarijní řád je tvořen texty, které často recituji na svých čteních a které jsou přímo určeny pro hlasitý přednes. Vznikly právě na principu jazykového sběru, pozorování, či třeba nahodilé samomluvy. Jejich společným jmenovatelem je tendence k jazykovým smyčkám, rytmickým zacyklením či blábolivým řetězcům, k jakési beznadějné uzavřenosti do bubliny promluvy. Některé z textů se blíží písni či vázané básni, jsou podle různých pravidel formálně uspořádány, jiné se volně větví a rozlézají.
Pro účely zvukové kompozice jsem se rozhodl propojit dva základní zvukové zdroje: studiovou nahrávku vybraných textů Havarijního řádu a venkovní záznamy zvuků. Studiový materiál jsem stříhal, s fragmenty jsem pracoval v rámci kompozice – jednotlivé promluvy se tedy průběžně vynořují a zase mizí; záměrně jsem se nesnažil jednotlivé hlasy (resp. texty) nějak jednoznačně odlišovat: namluvil jsem je všechny sám, a všechny jsou tedy jedním společným hlasem, jednou promluvou a zároveň všemi. Nechť si je posluchač identifikuje podle motivů, refrénů či slovních řetězců, případně i některých přidružených zvuků. A pokud bude tápat, je to naprosto v pořádku.
Mixované venkovní záznamy plní v kompozici úlohu střihů, předělů, rytmických a zvukových sekvencí, někdy tvoří i akustický podklad pro nahrávku textu. Při záznamu a zpracovávání zvuků jsem se snažil vytvořit jednoduchý kompoziční rejstřík, jakýsi paralelní jazyk, v němž – v protikladu k výše zmíněnému literárnímu postupu – není přítomen žádný lidský hlas. Řečeno jednoduše: Potřeboval jsem civilizovaně rušné prostředí, ve kterém mi ovšem nikdo nemluví, ve kterém není slyšet ani hlas chodců, ani nádražní hlášení, ani pouliční zpěv. Zachycoval jsem tedy taková místa, takový čas a takové situace, kdy lidé mlčky vytvářejí civilizační zvuky, případně jsou těmito zvuky umlčeni – např. pneumatickým kladivem nebo vlakem. Do tohoto prostředí jsem následně implantoval svou literarizovanou studiovou nahrávku, své „multiperspektivní lyrické já“. Řečeno prostě: Zabydlel jsem si to zcela po svém.“