Miroslav Buriánek
Miroslav Buriánek
Vystudoval divadelní režii na pražské DAMU v letech 1973-1978. Studia zakončil obhajobou diplomové práce Estetická funkce výrazových prostředků rozhlasu při tvorbě rozhlasového artefaktu. 1. 9. 1978 nastoupil do tehdejšího krajského studia Čs. rozhlasu v Plzni, kde jako režisér slovesné tvorby pracuje dosud. Od samého počátku hledal uplatnění v dramatickém žánru a ve složitých literárně-hudebních kompozicích s prvky dokumentu. Zásadním počinem té doby byla režie Bolera Ivana Štrause (v roli M. Ravela J. Konečný): v této hře je hudební složka průběžným významovým plánem. Pro stanici Vltava režíroval v plzeňském studiu většinou s herci Divadla J. K. Tyla desítky titulů v programových řadách Četba na pokračování a Schůzky s literaturou a v 80. letech rovněž velké množství rozhlasových her.
Buriánek má vyhraněný, výrazný a nezaměnitelný režijní rukopis. Ve své tvorbě usiluje o plné zvukové zobrazení skutečnosti a s oblibou překračuje mezní hranice žánrů. Pro styl jeho práce je charakteristická hra s rozhlasovými výrazovými prostředky a rozhlasovou řečí, ve zvukovém řešení pracuje s kontrasty, s paradoxem, s opakovanými motivy. Je zastáncem tzv. autorské režie, proto vyhledává látky pro vlastní osobitou zvukovou adaptaci. Jeho přístup ke zvukovému řešení rozhlasového díla je vysloveně filmový, pracuje se zvukovými obrazy, s autentickými snímky okamžiku. Není náhoda, že řada jeho inscenací vychází z textů filmových tvůrců (Wim Wenders, Ingmar Bergman, ale také Sergej Ejzenštejn nebo Marilyn Monroe). Literární inspirací se Buriánkovi stalo dílo V. Párala (Veletrh splněných přání, 1992; Milenci a vrazi, 1999), realizoval několik čtenářsky obtížných próz I. Matouška (Nové lázně, 1993; Ego, 2001, 5 částí), prózy L. Klímy (Utrpení knížete Sternenhocha, 1997) i texty dekadence a moderny přelomu 19. a 20. století (A. Jarry Nadsamec, 1992; L. von Sacher-Masoch Venuše v kožichu, 1994).
K období experimentálního studia plzeňského rozhlasu se Buriánek přihlásil spoluprací s básníkem a někdejším hudebním dramaturgem Zdeňkem Barborkou, který byl v 70. letech z rozhlasu vyhozen. Z Barborkova literárního díla natočil 4 tituly, z nichž nejvýznamnější byla četba na pokračování z prózy-koláže Selanka a vřava (1993) a zvuková realizace procesuální grafické básně Agónie v pořadu poezie Agónie a jizvy (2004). Dramaturgií stanice Vltava je Buriánek často vybírán k režii experimentálních, nesyžetových textů - Ernst Jandl Chroptění Mony Lisy (2007, dramaturg H. Pekárek) - právě pro svoji zvukovou obraznost a odvahu k experimentu a riziku s ním spojenému.
Od 90. let se M. Buriánek výrazně prosazuje jako rozhlasový dokumentarista. Říká, že k dokumentu jej přivedl Z. Bouček v době, kdy do regionálních studií nebyly pražskou dramaturgií zadávány k realizaci rozhlasové hry. Přispěl do programových řad Za divadlem, Cesty, Ismy po česku a kromě toho vytvořil množství volných dokumentárních uměleckých portrétů (fotograf Jindřich Štreit, básník a vydavatel Milan Kozelka, výtvarník Lumír Ševčík a řada osobností plzeňského regionu). Buriánkův okruh témat se rozvírá až po čiré bizarnosti, jako je muzeum sexuálních pomůcek či popravčí vrch nad městem, jeho autorský přístup má mnohdy blízko ke klauniádě, ve svých pořadech i výrazně účinkuje. Jeho smysl pro grotesku došel ocenění na Prix Bohemia Radio 1994, kde získal hlavní cenu za rozhlasovou reklamu pro Autoservis Kaznějov.
M. Buriánek se podílel na ustavení SRT, v jehož výkonném výboru aktivně pracuje od 90. let Stál i na počátku soutěžní přehlídky Report, kde také prostřednictvím svých vystoupení v diskusi de facto vychovává a inspiruje mladé rozhlasové tvůrce. Ve své tvůrčí dráze byl doprovázen dramaturgem Z. Boučkem a redaktorkou a často i spoluautorkou Alenou Zemančíkovou. Toto pracovní spojení Buriánek vtělil přímo do děje své - jak jinak než experimentální - dokumentární hry Prádelní šňůra standard. Postmoderní rozhlasové memorabile (2003). "Při poslechu feature Miroslava Buriánka si pozorný vnímatel uvědomoval, že rozhlasové dílo bez imaginace, bez přesahu a provokace je jen úhledným sucharem, nikoliv však zážitkem. Pravda, dodnes jeho pořady vybízejí k debatám o míře užité zvukové dekorativnosti, ale podstatné je, že se hodnotí nuance autorského rukopisu, a ne obecná vhodnost jeho metody. Co bylo ještě nedávno považováno za Buriánkovu schválnost či chcete-li experiment, to je dnes obecně přijímáno," uvedl Z. Bouček při hodnocení soutěžní přehlídky Report 1999. Buriánek je výrazným představitelem postmoderních principů v rozhlasové tvorbě. Je příznačné, že pro tuto svou přirozenou uměleckou orientaci prakticky nenašel autora kromě sebe, a že tedy své postmoderní vnímání vyjádřil v autorském zvukově režijním uchopení obecně kulturních témat Ve své metodě je tvůrcem originálním, ale také poměrně osamělým.
Věnuje se i kulturní publicistice v rámci regionu, připravil např. seriál pořadů věnovaný kulturním památkám, který ocenilo občanské sdružení Syndikátu novinářů 2. cenou Prix non pereant 2003. Přínos M. Buriánka slovesné umělecké tvorbě výrazně přesahuje rámec plzeňského regionu. Přehled vybraných ocenění dokumentuje i jeho další tvorbu: Režií a stereofonním scénářem se podílel na pořadu Bolero, jehož tvůrci získali I. cenu Prix musical de Radio Brno (1985), v následujícím roce na stejném festivalu mu byla udělena II. cena za scénář a režii pořadu PRKFV (o spolupráci S. Prokofjeva se S. M. Ejzenštejnem na scénické hudbě k filmu Alexandr Něvskij). Na mezinárodní přehlídce PBR oceněn: tvůrčí prémií za režii hry Evy Zaoralové Ardejské jeskyně (1987), Cenou PBR v kategorii rozhlasová reklama za text a zvukovou realizaci reklamního spotu Autoservis Kaznějov, Cenou PBR v kategorii umělecké dokumentární pásmo za realizaci pořadu Na kostech (obě 1994). V 16 ročnících soutěžní přehlídky Report byl oceněn třináctkrát: nejvyšší ocenění, Cenu generálního ředitele ČRo, získal za dokumentární pásmo Nesmělý host na konci lavice (1994, o básníku K. Vokáčovi), za dokument Pravěk pod křižovatkou (1997) a Cenu Z. Boučka za dokument Celebrity v Ponorce aneb Gumové projektily M. Kozelky (2007). V ostatních ročnících získal první cenu za dokument Americana a publicistický pořad Mašinky lásky. Druhé a třetí ceny: Chvilka cesty sJ. V. Sládkem, Překlady režiséra V. Tomeše, Cheban Luděk Šnepp, Vlkoňové v Jednadvacítce", Ačkoli báseň... (o básníkovi a vědci M. Holubovi), Prádelní šňůra standard, Šibenice v Bečově, Cena za originální přístup za pořad Zimmer frei aneb Už je to tady. V programové Žatvě obdržel cenu za stereofonní féerii Sen starého mládence a tvůrčí prémii ČLF za režii 14dílné dramatizace románu F. G. Bengtssona Zrzavý Orm (1988). Cenu ředitele Úseku programu ČRo za rok 2001 získala kulturní redakce ČRo Plzeň - Miroslav Buriánek, Alena Zemančíková "za dlouholetou mimořádnou kvalitní rozhlasovou tvorbu".