Pro práci jsem tentokrát zvolil extrémně hybridní přístup – proto, abych udržel velkou varietu možných pohledů a způsobl poslechu této kompozice v souvislosti s tím nejzásadnějším, co poskytlo materiál k převážné části celé skladby. Oním “sonickým místem” byla oblast nad a pod hladinou řeky Vltava, blízko k mostu spojujícímu pražské čtvrti Výtoň a Smíchov, železniční most na Smíchově a Vyšehrad stojící naproti.

V těchto místech byla nahrána absolutní většina použitých zvuků. některé během experimentování s podvodním mikrofonem, který jsem sám zkonstruoval. Tyto zvuky jsem zanalyzoval a následně opět resyntetizoval za pomocí procesů granulární syntézy v programovacím prostředí Pure Data.

Třetím typem materiálu byly pečlivě nahrané zvuky činelu, které jsem rozezníval smyčcem a lehkými kovovými paličkami. Zvuk hrany mikrofonu jsem získal použitím mikrofonního pole sestaveného z ruzných typů mikrofonů. Dva různé kondenzátorové mikrofony snímaly hranu z různých stran v prostoru. Další dva dynamické mikrofony jsem umístil svisle k povrchu, aby mohly snímat specifickou harmonickou kvalitu činelu shora. Takto nahrané zvuky jsem opět analyzoval a částečně zas resyntetizoval.

Když svedu tyto světy dohromady, vzniká prostor pro zachovávání i rozvíjení identit jak zvukového slovníku samotného, tak i nás, kteří mu nasloucháme. Je naše vnímání řeky nějak kulturně podmíněné, anebo se v něm do určité míry může promítat cosi universálního, transcendentálního? Mým – řekněme – minimálním záměrem je nechat zvuky tvůrčním způsobem spolupracovat s našimi vjemy.

Máme tady nejméně čtyři řeky, ne menší než je “řeka” rádia reflektující řinoucí se radiaci, která je pokračováním Velkého třesku na počátku expanze vesmíru. Přirozenost věcí pozadí i vpředu, neustále se pohybujících barevných vrstev, to vše je zpochybňováno a čas ztrácí svou každodenní propojenost s očekávatelným či záměrným. Ztrací to vše v čirých, hlubokých a barvitých vibracích těchto znějících metalisckých zvuků a jejich – občas neočekávaného – chování, k němuž dochází interakcí s digitálními přístroji.

V podobné práci mě předešla řada skladatelů, zejména jsem ale myslel na skladbu Luca Ferrariho Presque Rien a na to, jak Horatio Radulescu pracuje s “témbrovými migracemi” a také na anonymní zvukové designery, jehož zvukové kompozice rozšiřují botanické zahrady a arborea zde v Praze i po celém světě.