Sedávali jsme po kavárnách, s dramaturgyní a výtvarníkem, a hráli si s představami, spřádali náš vlastní gellnerovský příběh. Hodně vůní jsme nasávali z Gellnerova životopisu, ze vzpomínek přátel. A také jsme věděli, že bychom si rádi vystačili jenom s jeho verši. (Až v rozhlasové verzi zazní v závěru vzpomínka Gellnerova přítele Josefa Macha.) A pokusili jsme se Gellnerovy básně nechat zaznít v konkrétně vyhraněných situacích, chtěli jsme 'antirecitovat'. Jak zazní verše při ranní kocovině? Při hádce s holkou? Při hře v tenis? Při odvodu do války? Co zmůže dialog básní?

A pak znovu jsme sedávali se zvukovým režisérem a skladatelem Michalem Ratajem a hráli si s představami, jak dát zaznít situacím v rozhlase.

Jak lze a nelze nakládat s verši, jak je odliterarizovat, odakademičtit? Pro to jsme nenašli řešení, ale udělali jsme jeden pokus, jeden krok. Ta otázka, jak s verši, v nás ale zůstává.