Ve skladbě Až kukačka zakuká jsem se rozhodl prozkoumat vlastnosti a možnosti zvuku takovýchto hodin detailně. Navedla mne k tomu také letošní jarní protiepidemická opatření, kdy jsem strávil téměř dva měsíce na chalupě též vybavené kukačkami. Poslech nahraných záznamů mi v jejich chodu odhalil ještě další proměnlivé rytmické nuance. Mechanická strojovost, navíc zřejmě podpořena géniem loci česko-německého kulturního pomezí v Libereckém kraji, se mi neodbytně spojovala také s estetikou žánrů techna, krautrocku nebo industrialu. Tyto vlivy si zde ale říkaly o určitou miniaturizaci a spíše „dřevěné“ pojetí.

Tónový materiál vzešel pochopitelně z rozboru záznamu samotného kukání, občas jsem ho rozšířil o úryvky různých lidových písní, v nichž se vyskytuje motiv kukačkek, žežulek, kukulienek apod. Tikot mi ale při poslechu naznačoval i formanty lidského hlasu, podobně, jako je ve svých Všeckých krásách světa popisuje Jaroslav Seifert. Sedával jsem si tedy k hodinám občas i s tužkou a papírem, až mi tak ke skladbě nakonec skoro samy našeptaly i libreto, a to dokonce i s interpretačními instrukcemi, dle nichž se ho pak chopil můj dlouholetý umělecký kolega, vokalista Bedřich Lévi.

Vznikla tak čtyřvětá, zřejmě poněkud surrealistická seance s kukačkovými hodinami, které zakukají, kdykoli se jim zachce, lze je mnohem častěji a déle natahovat, ale nabídnou i příležitost nahlédnout sluchem do jejich útrob. Barevné spektrum jejich tikotu, kukání a dalších ruchů je rozšířeno metodami samplingu či granulárního samplingu, výchozím materiálům ale naslouchal také sekvencer a modulární syntezátor. Texty pak mohou nabídnout možný náhled do pomyslné duše hodin, záblesků vnímání jejich vlastní existence a nahodilé odlesky různých událostí, jichž byly kukačky po tři desítky let v chalupě téměř němým svědkem.