OBnnpk je skladba, která vychází z role posluchače. Staví na zážitku zprostředkovaného poslechu zvuku, kdy se do originální zvukové kompozice mísí další zvuky a původní zdroj se stává "pouhým" hráčem v prostoru.

Remix v klasickém slova smyslu je novou interpretací hudebního kusu. A co jiného je vlastně pouštění hudby, než nejpřirozenější a nejzákladnější forma remixu. Hudba je znovu interpretována pomocí prostoru a zvuků, které se v něm objevují. Zkuste se někdy zaposlouchat do zvuku kostelních zvonů a uvědomit si, co všechno slyšíte: zvony, rachot projíždějící tramvaje, smích z oken vedlejšího domu, klapot podpatků procházející ženy, šumění listí ve stromech, klapání semaforu za rohem, v pozadí hučení města jako celku... Jen ve velmi specifických podmínkách jsme schopni vnější vlivy odfiltrovat. I přesto tu ale zůstávají naše vlastní "remixovací nástroje": zvuk dechu, tlukot srdce, šustění kůže...

A někde v téhle fázi úvah mě napadlo vytvořit skladbu založenou na nahrávání hudby v různých prostorech a podmínkách. Odsud ale vedlo mnoho cest od vytvoření originálního "zdrojového" tracku, přes interpretaci známé skladby po rekursivní nahrávání nahraného. Stejně tak bylo možné se vydat po různých cestách při samotném vytváření výsledného tracku.

Po různých experimentech a pokusech se základem stala tříminutová zvuková kompozice, vytvořená za pomoci geniálně jednoduché legendární samohrajky Casio SK-1 a moderního zvukového programovacího jazyka SuperCollider. Ta byla za pomoci všech možných přehrávačů vpouštěna do různých prostorů, prostůrků a míst. Vzniklý zvukový "smíchanec" byl nahráván a použit coby zdroj pro tvorbu finální skladby.

Původní nápad počítal spíše s jakýmsi "vědeckým" přístupem, kdy jednotlivé nahrávky měly být řazeny prostě jedna po druhé se suchými komentáři o místě a čase nahrávky. Brzo začalo být jasné že tahle cesta se hodí spíš do muzea, než do rozhlasu a i když nepostrádala určité sterilní kouzlo, nebylo velkou zábavou výsledek poslouchat. Pokusil jsem se tedy posunout za empirické zkoumání typu "jak tohle bude znít támhle" a pokusit se získané nahrávky vnímat jako nový zdroj, nástroje, jejichž pomocí vytvářím další skladbu...

Postava OnkBotta, zmiňovaná v názvu, je podivnou personifikací celého procesu tvorby, která se v průběhu práce na projektu emanovala ve skříni mezi kabely.

jan dufek 2009