Alex Švamberk: Butó ve dvanácti obrazech
Japonský tanec butó viděli mnozí, ale jak zní a jak jeho tanečníci pracují už poznal jen málokdo. Butó promýšlí vyjadřování pohybem takřka odspodu až nahoru, od země až k nebi a především s otevřeným vědomím těla a prostoru.
Jako avantgardní forma pohybového divadla vzniklo v poválečném Japonsku jako reakce na těžkou poválečnou dobu a vpád euroamerických vlivů do japonské kultury. Z počátku bylo butó součástí japonské undergroundové scény, ale postupně se začalo rozšiřovat i do ostatních částí světa a zejména během 80. let se stalo kulturním fenoménem i v Evropě a USA. U nás se poprvé objevilo roce 1984 s představením, dnes již notoricky známého tanečníka, Mina Tanaky a jeho souboru Mai-juku.
Alex Švamberk se tancem butó aktivně zabývá od roku 1994, kdy se poprvé účastnil tvůrčí dílny Mina Tanaky v Japonsku a ve své textově-zvukové kompozici se věnuje různým aspektům tohoto japonského umění, jak z pohledu jeho zvukových projevů, tak z pohledu jeho filozofie, historie a působení na středoevropskou uměleckou scénu. Butó má zažité takříkajíc pod kůží nejen jako autor hudby k různým tanečním představením, ale také jako performer a jeho téměř dokumentárně laděná kompozice je tak zároveň i portrétem určitého období jeho života a zkušenosti, stejně tak, jako portrétem fenoménu tohoto tanečního umění. Kromě autorského textu a hudby, proplétajících se celou kompozicí, použil ve formě koláží i vlastní archivní záznamy rozhovorů s tanečníky butó, jako je Min Tanaka, Sumako Koseki, Ryuzo Fukuhara a Frank van de Ven, nebo také vzpomínky šéfa divadla Archa Ondřeje Hraba, který vlastně stojí na počátku uvedení tanečního umění butó na českou kulturní scénu.