Druhým faktem je ten, že v nich můžeme dobře slyšet pozoruhodný průnik mezi do tehdy velmi konkurenčními prostředími pařížské konkrétní hudby - musique concrte - a obdobně zarputile se rozvíjející německé elektronické hudby (elektronische Musik) to zejména v prostředí experimentálního rozhlasového studia v Kolíně nad Rýnem.

V prostředí oné pařížské scény vznikla v roce 1958 Elektronická báseň (Pome électronique) tehdy již téměř pětasedmdesátiletého Edgarda Varése, v prostředí kolínského studia vznikla v roce 1956 skladba Gesang der Jünglinge super postavy německé soudobé hudby - v dobrém i ve zlém - Karlheinze Stockhausena. Do češtiny se název této skladby zpravidla překládá jako Zpěv jinochů.

Jméno Karlheinze Stockhausena jsme ještě v našich setkáváních nezmínili ani jednou. Důvod je jasný - jeho působení bylo od raných poválečných let v prostředí zmíněného studia v Kolíně nad Rýnem velmi intenzivně spjato s radikálně jinými hudebně estetickými východisky, než jak tomu bylo v Paříži. Hlavní experimentální akcent kolínské scény ležel zejména v hledání cest, jak doposud používaný tradiční tónový materiál nahradit uměle vytvořeným materiálem elektronické povahy - stručně řečeno - prostě - jak obejít hudebníky. Samozřejmě, že takto extrémní odlišení experimentálních východisek mezi německou a francouzskou scénou nemohlo dlouho vydržet a velmi záhy začalo docházet k jejich vzájemnému prolínání a obohacování. Stockhausenova kompozice Gesang der Jünglinge je na německé straně jedním z prvních takových důkazů - zvuky vytvořené elektronickou cestou jsou kompozičně integrovány s lidskými hlasy do jakési velké elektroakustické syntézy plné symbolů a velmi pečlivě promyšleného řádu, který je tolik (a snad až nechvalně) typický pro Stockhausenovo kompoziční myšlení.

Karlheinz Stockhausen se narodil v roce 1928 a zemřel pátého prosince roku 2007. Od počátku padesátých let vytvořil řadu průkopnických děl v oblasti elektroakustické hudby, skladeb využívajících symbiózy hudebníků a technologií či prostorové distribuce zvuku, přispěl ale také - velmi svébytným způsobem...jak jinak - k velmi živé diskusi o soudobé hudbě - zpravidla z pozice jakési výlučné autoreflexe, autoanalýzy... Jeden z významných muzikologů a hudebních kritiků současnosti, Paul Griffiths, krátce po jeho smrti poznamenal, že Stockhausen od svých dvaceti let nikdy nezapochyboval o tom, že je velkým skladatelem a toto přesvědčení jej provázelo celý život... Jeho univerzalistické vize věčného propojení života a hudby se ve svém extrému projevili krátce po 11. září 2001 ve Stockhausenově výroku o tom, že teroristické útoky byly největším uměleckým dílem všech dob.

Je asi faktem, že Stockhausen zůstal ke konci svého života a v kontextu vařící se hudební scény posledních třiceti let vcelku izolovanou postavou. To ovšem nemění nic na faktu, že bez Stockhausena by německá poválečná avantgarda byla asi něčím úplně jiným a evropská, možná i americká hudba by se asi ubíraly odlišnými směry...

Karlheinz Stockhausen: Gesang der Jünglinge neboli Zpěv jinochů z roku 1956.

1/ Gesang der Jünglinge 14:25

Dozněla kompozice Karlheinze Stockhausena Gesang der Jünglinge z roku 1956 a nás

nyní čeká poslech druhé z dnešních skladeb - neméně významné a neméně zajímavé.

Edgar Varése zkomponoval svojí Elektronickou báseň pro slavný pavilon Phillips na bruselském Expu v roce 1958. Poprvé ve svém životě mohl zrealizovat svou představu pohybu zvuku v prostoru. Varése je vůbec pozoruhodný v tom, s jakou zarputilostí a vnitřním přesvědčením vydržel několik desetiletí čekat, až mu technologie umožní realizovat jeho představy. Právě díky této unikátní symbióze hvězdného Le Corbusiera a konečně dostupné technologie magnetického pásu se mu jeho představy na sklonku života podařilo zrealizovat. Zemřel ve věku nedožitých třiaosmdesáti let v New Yorku v roce 1963.

Hlavním jádrem zvukového zařízení v bruselském pavilonu Phillips byla sestava několika magnetofonů, jejichž přehrávací a kontrolní funkce umožňovaly pohyb zvuku v síti tří set padesáti reproduktorů a dvaceti nezávislých zvukových cest. Návštěvníci tak mohli chodit prostorem a fyzicky cítit, jak se zvuk Varéseho Elektronické básně pohybuje kolem nich. Tady je zapotřebí poznamenat, že v roce 2005 publikovala skupina čtyř badatelů z Rakouska, Německa a České republiky rozsáhlou studii o proběhnuvší virtuální rekonstrukci této úžasné historické události. Česko v tomto týmu zastupoval skladatel a muzikolog Vít Zouhar.

Je fascinující sledovat v kontextu dnešních technologií rozkrývání systému, který umožnil Edgardu Varésemu v roce 1958 vytvořit tak neuvěřitelně komplexní a kompozičně promyšlený hudební zážitek. Poem électronique se zapsala do dějin nejen jako skladba reflektující obdivuhodným způsobem rodící se tradici konkrétní hudby, ale také jako dílo, které umělo stimulovat technologii a přinutit jí ke službě současnému umění. Zdá se mi, že právě tento fakt je dnes tolik aktuální ...

Je nasnadě, že si asi dnes nepustíme Poem électronique ze tří set padesáti reproduktorů. To veliké množství ale můžeme nahradit pocitem nekonečného éteru, do nějž za chvíli onu stereofonní verzi Elektronické básně začneme vysílat. Tak - ať je ten éter dnešní noci plastický a ať tu stereofonní stopu řádně rozezní do velkého orchestru virtuálních reproduktorů ... to Vám od mikrofonu přeje Michal Rataj.