14. června 2014 v 21:53 |

[04] Miloš Vojtěchovský: Co je uvnitř drátů

0:00
/
0:00
[04] Miloš Vojtěchovský: Co je uvnitř drátů
02522929.jpeg
14. června 2014 v 21:53 |

[04] Miloš Vojtěchovský: Co je uvnitř drátů

rAdioCUSTICA selected 2008 | 20:05

I když to je vlastně úplně dětinská a každodenní věc, připadá mi dodnes neuvěřitelné, že přiložíte k uchu nějakou krabičku a uslyšíte najednou kohosi, kdo je například v Pardubicích, nebo na druhé straně zeměkoule. Jak je to možné, že vyřčené slabiky vzápětí přeběhnou rychleji, než zvuk do takové nedohledné dálky, letí buď uvnitř drátů, nebo snad po drátech?

I když to je vlastně úplně dětinská a každodenní věc, připadá mi dodnes neuvěřitelné, že přiložíte k uchu nějakou krabičku a uslyšíte najednou kohosi, kdo je například v Pardubicích, nebo na druhé straně zeměkoule. Jak je to možné, že vyřčené slabiky vzápětí přeběhnou rychleji, než zvuk do takové nedohledné dálky, letí buď uvnitř drátů, nebo snad po drátech?

Přemýšlím, jak se naše slova a hlasy proměňují v našem odrátovaném světě....Vlastně si uvědomuji, že jsem dnes včerejší a jako lidstvo přicházíme nezadržitelně a hřmotně a elegantně do světa bezdrátového. Mobilní telefony se během posledních let staly normálním způsobem rozhovoru, artiklem komunikačního ošacení. Lidé sídlící na všech kontinentech i plavící se na oceánech sedí, jezdí, chodí a jedí s mobily u hlavy. Nepřipadá nám vůbec pošetilé, když si někdo mluví sám pro sebe s malinkou záušnicí na hlavě. Kovový věk končí a nastává jiný, nedrátový, zajišťovaný dálkovými ovladači, ovládačkami a radarovými deštníky.

Roaming, antény a satelity, křižující nehlučně někde vysoko nad našimi hlavami, nás spojují neviditelnou pavučinou s celým světem. Tentokrát bez mědi, podmořských kabelů, porcelánových sošek, nekonečných řad stromů, pozměněných v dřevěné sloupy a vedoucí od obzoru k obzoru.

Jemně zvučící dráty, vibrující elektrickým impulsem letícího zvuku končí ve sběrných surovinách.

Ale co kdyby telefonní dráty, odvážené do sběru, byly schopny jaksi nefyzikálně, nemagneticky, magicky zaznamenat zbytky všech těch slov, vět a výkřiků, která jimi za léta prolétly?

02622099.jpeg

Zvuková esej se pokouší zachytit povahu telekomunikačního akustického prostoru, rozeznívaného mechanickými nástroji a protkaného střepy telefonického jazyka, modulovaného telefonní membránou, sluchátkem a mikrofonem. Míjející se vlny jazyka bez úst se protínají a mizejí zase v bezčasí. Víří v tmavém prostoru na osnově zmateného mumlání a ukládají se ve výbojích předelektronické paměti. Postrádají smysl. Jsou jako zvukové záblesky, plošky, míjející cestujícího za oknem vlaku, jedoucího tmavým zvukovým tunelem, o kterém se mi někdy v noci zdá.

Používám rád nalezené a odhozené materiály, většina hlasových dat žije archivována někde na vzdálených serverech. Lze si je nalistovat, dosáhnout na ně, přitáhnout je, vyslechnout pomocí internetu a počítače a dát je do jiných souvislostí.

Akustické prostředí, do kterého jsem je vpustil, je záznamem improvizovaného koncertu na pokličky a ladičky, provedený v museu české hudby na Malé straně. Čtrnáct neprofesionálních hráčů, rozestavěných po ochozech lodě bývalého kostela rozeznívalo alikvotně aluminiové disky, vynalezené hudebníkem a konstruktérem hudebních nástrojů Danem Sennem ze Spojených států v instalaci Petra Nikla s názvem Obraz světa - Orbis pictus. V dálce se objevuje slabě osvětlená zatáčka, za ní další zatáčka, potom další, až do nekonečna. Ze zdí zní mumlání napůl nesrozumitelných vět prohnaných kdysi kovem, rozhovor tatínka s dcerou, kdosi volá na neznámá čísla a vyvádí adresáta z míry, hlasy neznámých lidí se proměňují v hlasy ptačího hejna.