„lichoběžník je konstanta vzletůmluvte, tvořte, sdělujte geometrickyžádné patlavé příbrusy lyričnajen smutek a touhaa respektujte pravidlo pravého úhlu“

Zvuková konfrontáž, kterou lze chápat jako auditivní expanzi výstavy Návod k použití Jiřího Koláře, která probíhá od června do září 2016 v ostravské galerii PLATO pod kurátorským vedením Marka Pokorného. Roman Štětina zaznamenával rozhlasového režiséra Miroslava Buriánka během práce na inscenaci básní Jiřího Koláře ze sbírky Návod k upotřebení (1965, první vydání 1969). Interprety Kolářových textů se staly amatérští herci z divadelního spolku KLAS z Klášterce nad Ohří. Ve výsledném tvaru slyšíme koláže hlasů a slov poskládaných do jakýchsi voicebandů, jejichž kompoziční předlohou je pracovní materiál pořízený ve studiu během natáčení inscenace. Herci, ale i samotný Kolář ovšem zůstávají až ve druhém či třetím plánu. Hlavní pozornost Štětina upírá na samotnou režijní akci Miroslava Buriánka, k čemuž mu dopomáhají Buriánkovy autentické poznámky ke Kolářovým básním vyňaté přímo z režijní knihy.

kurátor:

Bude to velmi neformální, takže možná taková otázka, která zajímá mě. Jak je možné, že takto generačně a povahově rozdílná dvojice vůbec vznikla? A jak dlouho vám to už funguje? Jste každý z jiného prostředí, každý z jiné generace, každý i to samotné médium rozhlasu vnímáte jinak. Roman možná začne...? 

Roman Štětina: 

Já začnu asi tím, že mě ten mezigenerační dialog zajímá dlouhodobě. A tohle je přirozenej vývoj. Jak už jsem uváděl několikrát, s Mírou jsme se seznámili před deseti lety a od první chvíle jsme si nějak sedli a já jsem byl fascinovanej tím zaujetím, který Míra pro věc má, takže tenhleten celej projekt chápu jako takový logický vyústění a musím se přiznat, že ten generační rozdíl nebo ten dialog je sice důležitej, ale vlastně ho ani příliš nevnímám nebo si ho nepřipouštím. Až zpětně mně vlastně dochází a překvapuje, že se to objevuje i v jiných mých pracích, v jinech projektech. Takže je to asi nějaká přirozená součást mě samotnýho... 

kurátor:

pane režisére?

Miroslav Buriánek:

Je to souznění a když to zveličím, tak Roman naprosto pochopil, co je práce režiséra, zvláště režiséra v regionálním studiu. Vystihnul tu podstatu, činnost, rozpoložení, pochyby, pocity zmaru, konce. Přesně to charakterizoval už v prvním krátkém školním filmečku, který natočil o mé nepatrnosti. Ta spolupráce se prohlubovala. Vzájemná výměna energií – to je poněkud klišé, co teď říkám, ale je to tak. Funguje to. Člověk má nějakou auru a na tu auru je nutno slyšet, reagovat. A tak pořád se to vrstvilo, dostávalo to nové a nové dimenze a výsledkem je tento projekt...  

(...)