Na lavičce na peróně, v čekárně nebo za osvětleným oknem na náměstí se odehrávaly příběhy skutečných lidí, opuštěná silnice u nádraží byla tou skutečnou opuštěnou silnicí i se skutečným zaparkovaným autem, čekajícím na skutečného šoféra... Zmenšení reálného světa do velikosti válendy dávalo nový pohled na svět, ne nepodobný pohledu japonských mnichů na své pískové krajinky s kamennými ostrůvky...

Jedna z největších výhod cestování vlakem je možnost pozorovat jeho průnik krajinou z nejtěsnější blízkosti, a to většinou v jeho jednolitém, ne příliš kodrcajícím tempu, při kterém se do ní člověk krásně noří a odevzdává... Fascinující je pozorovat a naslouchat nádražním scenériím, kdy jen čekání na těchto místech dává zvláštní pocit stojatého času, tušení dalekých krajů až do nekonečna, a nezáleží na tom, jestli ta nádraží jsou přeplněná cestujícími nebo naopak úplně opuštěná.

Detaily, které jsou ke spatření na železničních vagónech u mě vždy vyvolávaly nejhlubší úžas. Nesrozumitelným nápisům je krásné nerozumět a rezavé šrouby vypráví o tom, co vše si pamatují.

Zvuk kontrolora brzd, nádražní amplión, vzdálené vytí lokomotivy, kroky v podchodu... zvuk si pamatuje...

Zvuk je paměť...