Andres Bosshard se narodil v roce 1955. Ž ije v Zürichu, ale jeho přechodnými místy pobytu se často stávají Kolín nad Rýnem a právě i Vídeň. V sedmdesátých letech začínal jako malíř a akční umělec. Během této doby se však stále více začal orientovat na experimentální hudební divadlo. Začíná realizovat zvukové instalace, je autorem řady komunikačních rozhlasových projektů (mimo jiné často ve spolupráci s rakouským Kunstradiem), vyvíjí vlastní elektronické hudební nástroje a stále více se věnuje hudební improvizaci v prostředí elektroakustických nástrojů a elektronického zpracování zvuku v reálném čase.

Když jsem ho před natáčením tohoto pořadu prosil, aby mi trochu přiblížil své vnímání pojmu "zvukové architektury", řekl následující:

Nesnažím se používat média tak, aby v nich byl prostor zobrazen, ale aby jej bylo možné zažít. Stejně tak, jako můžeme kamenem obestavit prostor a poté do něj vejít, je možné totéž udělat se zvuky: v otevřeném vnějším prostoru vymezit zvukový prostor, k němuž přináleží vnitřek i vnějšek. Člověk může pak zvuky slyšet zvenku, ale může vstoupit i dovnitř.

A to je něco velmi jiného ve vztahu například ke zvukovému zařízení 5.1. umístěném v temné místnosti - to pak sedíme uvnitř tohoto prostoru, ale zapomínáme na onen prostor vnější.

Zvuková architektura se prostě zabývá zvukem mnohem fundamentálněji, protože podle mého názoru ... mediální vnímání zvuku je velmi iluzivní. Tak e prostě...ta "vnitřní představa" - to je jedna věc, tady myslím skutečně na město, na ulice, náměstí. Vícekanálový poslech 5.1. je v tomto pouze výjimka, ten funguje pouze v ideálním poslechovém bodě. Kdybych měl ale k dispozici velké množství reproduktorů, udělal bych asi to, co například umějí stromy: ty mají deset tisíc listů... a já chci mít také deset tisíc reproduktorů a dělat také tak krásné zvuky, jako stromy dělají...

Přiznám se, že DVRK-Space jako název premiérové kompozice mi dlouho vrtal hlavou. Teprve Andres mi jej při našem telefonickém rozhovoru vysvětlil:

Je to "DVOŔÁK space" - to v názvu je prostě zkrácení Dvořáková jména, takový pokus, zanechat pouze skelet fantazii a zvuky samotné pak slyšet úplně nově, ve zcela nové interpretaci hudební kompozice. Vždycky si představuji, že každá skladba prostě zní neustále, letí kdesi v prostoru, a my se pomocí radiofonických prostředků můžeme do těchto skladeb docela zvláštně vnořit - zespodu, svrchu, ze stran, zepředu. Pak můžeme být v takto vnímané kompozici navigováni, třeba... - jako kdyby to byla nějaká databáze...