Petr Borkovec: Šípky a kohouti
Dny jsou teď tak krátké, že se mi při pomyšlení na ně zvedá žaludek.
Čtěte také
Včera – abych tu ubohou porci listopadového denního světla nějak zvětšil a aby mi nebylo špatně – jsem vstal v pět a šel k řece. Když jsem dorazil, ještě pořád byla tma, kterou se proplétaly mlhovky rybářských aut.
Řidiči v maskáčích, s kufry narvanými pruty za sto tisíc, pátrali po nejlepších místech, pořvávali na sebe, couvali na všechny strany a snažili se zaparkovat tak blízko vodě, že to vypadalo, jako by s veškerým náčiním, autem i životem chtěli skoncovat na dně Berounky. A jiní už pili kafe a ulevovali si do řeky, v níž měli nahozeno.
Vzdal jsem posezení na břehu a vnořil se dál do vnitrozemí. Pomalu se rozednívalo. Území mezi břehem a poli bylo zarostlé nahnědlou mlhou, planými růžemi a nízkými špatně rostlými ořešáky. Obrovské keře obsypané šípky tvořily temně červené lesknoucí se území, jímž se nedalo prodrat. Stál jsem na kraji červeného mračna, v mlze a sílícím světle.
Čtěte také
Potom jsem utrhl šípek, už měkký a vybledlý, přešlý nočním mrazem, a vymáčkl si ho do ruky. Červená kůže praskla kolem dokola, tvrdý závěr se odchlípl a zevnitř se vyhrnula trudovitá i mazlavá hmota s ochlupenými bělostnými zrnky. Vyjedl jsem to všechno z dlaně a zrna vyplival. Chutnalo mi to. Snídal jsem dál.
Vtom zakokrhal kohout. A druhý mu vzápětí odpověděl.
Jako by se v té vteřině přede mnou rozevřel jiný prostor. Skládal se z toho majestátního zvuku, jenž téměř zmizel z mého života, ačkoli pro mě býval tak obyčejný. Ze scén, kdy jsme na dvorku za svítání s babičkou zabíjeli kohouta a prolévali jeho peří vařící vodou. Z hořící červeně kohoutího hřebínku a laloků, které se mi – tady a teď – propojily s rudými šípky a červeným masem uvnitř šípkových plodů.
Čtěte také
Rozednívalo se, kohouti chrlili krev a okolo mě hořely červené proudy vzpomínek i přítomné chvíle. A vzpomněl jsem si taky na americkou básnířku Elizabeth Bishopovou, která o kohoutech napsala tu nejkrásnější báseň ze všech básní o kohoutech. Vzdálené kokrhání v ní nazývá „tradičním zvukem“ a píše, že ten zvuk připomíná „praskání mokré svíce“ a že od kohoutího křiku „zahoří celá ves“.
Šel jsem pak od řeky domů. Psát tuhle ranní úvahu. Myslel jsem, že bude o tom, co jsem dělal 19. listopadu 1989 na Filozofické fakultě – ale dívka, s níž jsem prožil celou revoluci, mi zakázala o našem revolučním vztahu psát. A já to bez té lásky neumím. Takže nic.
Podíval jsem se tedy, kdo má dnes svátek. Alžběta. Elizabeth. Jednu Elizabeth už tu máme. Takže taky ne. Dál jsem zjistil, že 19. listopadu Kolumbus objevil Portoriko, že Monako slaví státní svátek, katolíci Svatou Mechtildu a že je Světový den toalet.
Čtěte také
Vybírám ty toalety. Myslím, že v České republice – ačkoli by se zdálo, že nemáme co slavit – by to mohl být nový Mezinárodní den žen (jehož stará, tradiční, sláva chválabohu aspoň trochu upadla). Kdyby všichni čeští chlapi trochu zabrali a alespoň 19. listopadu přestali močit všude, kde se jim chce, byl by to báječnější dárek než všechny ty ubohé frézie, gerbery, růže a karafiáty. A muži – kteří nemočí tam, kam zrovna dojdou – by taky nebyli proti. O nevěřícně zírajících cizincích nemluvím.
No, ještě jsem chtěl – k oslavě dnešního Světového dne toalet – napsat něco o tradičním japonském záchodě, který je ze dřeva, mechu a kapradí (a třeba i z šípkového keře), propojen s exteriérem (třeba i s kohoutím kokrháním, co já vím). V Japonsku tudíž schází kontrast mezi lidským exkrementem a bělostí porcelánu a kachlíčků. Z čehož ledacos vyplývá. Ale to jindy.
Do konce roku zbývá 42 dní. Tak snad to stihnu. Dobré ráno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
